|
Milan Machovec
Milan Machovec se narodil 23. 8. 1925 v Praze. Bratr Dušan (později universitní docent v oboru dějin antické filosofie) se narodil v roce 1929 (zemřel 2005). Ještě v předškolním věku se nadchl pro benediktinský liturgický život v Emauzském klášteře, kam celá léta svého dětství pravidelně docházel. Své hudební nadání rozvíjel hrou na klavír, později i na konzervatoři. Zájem o hudbu jej však provázel celý život. Během studia klasického Benešova gymnázia na Machovce výrazně zapůsobil třídní profesor Otakar Klíma (1908–1988). Po skončení války se Machovec zapsal ke studiu filosofie a klasické filologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, zaujat především příkladem Masarykovým. Zřejmě především pod vlivem Zdeňka Nejedlého (1878–1962) vstoupil v únoru roku 1948 do komunistické strany. Nejedlého vliv se projevil v řadě Machovcových publikací první poloviny padesátých let. Doufal ve spojení Masarykovské demokracie se socialismem. Pod vlivem Nejedlého si také Machovec vytvořil širší pojetí pojmu filosofie, než bývá běžně zvykem. Během vojny se seznámil se svým trvalým důvěrným přítelem Milanem Munclingerem (1923–1986). Po ní (1950) nastoupil jako odborný asistent na Vysokou školu politických a hospodářských věd. Zde vyučoval logiku, dějiny kultury, dějiny českého filosofického myšlení. Později (asi r.1953) přešel na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Roku 1953 uzavřel sňatek se svou studentkou Markétou Hajnou (1932–1978), stal se docentem při katedře dějin filosofie a tiskem vyšla knižní publikace Husovo učení a význam v tradici českého národa. Zaměřoval se na skryté filosofické základy u velkých mužů českých duchovních dějin – Matěje z Janova, Mistra Jana Husa, Petra Chelčického atd. Kniha Utopie blouznivců a sektářů, na které Machovec pracoval se svou manželkou, vyšla roku 1960. Studie o Josefu Dobrovském (již z roku 1953, knižně poprvé 1964), byly již vedeny Machovcovou vlastní metodou - při hledání přínosu každého myslitele bylo nutno ozřejmit jeho kořeny a srovnávat s dobovým myšlením. Machovec v této době přijal pojetí, že filosofie musí být podložena solidním vědeckým badatelstvím. Na základě práce o Palackém (František Palacký a česká filosofie, 1961) se v roce 1958 stal kandidátem věd. V druhé polovině padesátých let, v ovzduší Chruščovovy kritiky tzv. kultu osobnosti zesiloval v Machovci pocit zklamání z komunistického hnutí. Komunismus však nebylo možné kritizovat otevřeně.Tehdy nejméně napadnutelná kritika komunismu spočívala v tendenci odvolávat se na Marxe, jehož dílo znal. S řadou věcí však nesouhlasil nikdy, především se mu příčila hegelovská dialektika a „nutný vývoj“ v dějinách, ona nadosobní dějinná zákonitost, bez lidské aktivity. Zároveň se počal opět oživovat jeho dávný zájem o náboženství. V roce 1957 vydal brožuru O smyslu lidského života. Již samotné téma bylo tehdy nezvyklé až provokující. Téhož roku začínaly kontakty a diskuse s Karlem Trusinou (1933–1978) a Milanem Opočenským (1931-2005). Koncem padesátých let poznal Zbyňka Fišera (1930-2007), jemuž umožnil vstup do akademického života a publikaci prvních spisů, zejména známé Útěchy z ontologie (1967). Roku 1958 Machovec psal a přednášel o novotomismu (Novothomismus, 1958, 1962). V roce 1962 se již pravidelné diskuse s teology přesunuly na Filosofickou fakultu Karlovy univerzity a postupně získaly ekumenický rozměr – okruh diskutujících se rozšířil o teology z církví československé a římskokatolické. Tento pražský dialog měl svoji návaznost a paralely v Německu, Rakousku, Itálii, Francii, Nizozemí a jinde. Stal se velmi významnou součástí mezinárodního dialogu, který v šedesátých letech spojoval řadu intelektuálů. Machovec byl posléze zván různými zahraničními institucemi k přednáškám.Výrazným vrcholem křesťansko-marxistického dialogu byla konference v Mariánských Lázních roku 1967. Roku 1963 vydal brožuru Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa? Roku 1965 vychází přepracovaná publikace Smysl lidského života. Zejména závěrečná kapitola o dialogu je ceněna a dále přetiskována. "Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému „svou pravdu“, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít „protivníkovi“, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi, a konečně brát všechny pozoruhodné, hluboce vyvinuté duchy ... jako našeho partnera, schopného nás lidsky dotvářet." ( ze Slovníku českých filosofů, 1998) Významným posunem byla další kniha – Svatý Augustin (1967). Veliký zájem vyvolala Machovcova kniha Tomáš G. Masaryk, která se (psaná 1965–1967) právě na jaře 1968 dostala na knižní trh. Na jaře 1968 se Machovec podílel na založení Společnosti pro lidská práva, posléze byl zvolen předsedou. Podílel se také na obnovení Společnosti T. G. Masaryka. Jindřich Srovnal knihu později hodnotí: "V díle Tomáš G. Masaryk Machovcův humanismus nabývá vyzrálé podoby, neboť právě v Masarykovi nalezl oporu nejpevnější a nejrozsáhlejší. Podobně jako se u Masaryka ideál humanity formoval v konfrontacích s krizovými fenomény druhé poloviny XIX. a počátku XX. století, nabývá u Machovce pevného tvaru ve střetu s nastupující hrozbou environmentní katastrofy a populační exploze, jež koncem XX. století dosáhla planetárního rozměru. ... A právě v konfrontaci s touto krizí nabývá Machovcův humanismus, jinak pojem široký až neuchopitelný, svých zřetelných kontur a adresného vyhrocení. Jeho protivníkem číslo jedna se stává ryze konzumní způsob života pozvedaný na piedestal obecně dosažitelné normy a provázený ztrátou vážného zájmu o osud lidského rodu, vyznačuje se egoismem a falešnou tolerancí, kterou maskuje nedostatek jakéhokoliv pevného přesvědčení, jež by přesahovalo horizont úzce osobních zájmů." 22. srpna 1968 napsal ostrý protest proti okupaci, uveřejněný pak mnoha významnými světovými deníky. Za neochotu jej odvolat byl později perzekvován. Paradoxně byl teprve k 1. 12. 1968 jmenován řádným profesorem University Karlovy. Během platnosti svého pasu byl ještě jmenován hostujícím profesorem na Vídeňské univerzitě (1968/69), na počátku roku 1969 strávil téměř dva měsíce přednáškami ve Spojených státech a Kanadě. Na podzim se vrátil s rodinou do Prahy. Roku 1970 byl zbaven místa na FF UK, vyloučen z KSČ a odstraněn ze všech vědeckých a kulturních institucí. Jakkoli byl Machovec vyřazen z veřejného života v Československu, v zahraničí se stal ještě známějším díky německému vydání knihy Smysl lidského života – Vom Sinn des menschlichen Lebens (1971) a zejména knihy Ježíš pro moderního člověka, kterou vydavatel publikoval pod názvem Jesus für Atheisten (1972). Tato kniha vyšla postupně ve dvaceti vydáních ve dvanácti jazycích. Na podzim roku 1969 se rozvedl. Několik let se Machovec živil soukromými hodinami latiny, němčiny a klavíru, od roku 1973 jako varhaník v římskokatolickém kostele u sv. Antonína v Holešovicích. Machovcův zájem se pod vlivem Římského klubu a knih Konráda Lorenze rozšířil o novou problematiku – ekologii. Strach z možnosti ekologického zániku civilizace se promítl do jeho práce Filosofie tváří v tvář zániku (1983), která vyšla knižně později ve zkrácené podobě s titulem Die Rückehr zur Weisheit – Philosophie angesichts des Abgrunds (1988). Pravděpodobně v roce 1975 začal v soukromí přednášet mladým lidem, kteří nemohli z politických důvodů studovat. Vytvářel se tak postupně se rozšiřující kroužek – seminář, který se pravidelně scházel až do revoluce roku 1989. Machovcův seminář byl navštěvován křesťany i ateisty (ve vysokoškolském i o něco vyšším věku). Pravidelně přicházeli také Egon Bondy a starozákoník Milan Balabán. V roce 1977 podepsal jako jeden z prvních Chartu 77. Dělal oponenturu některým z dokumentů Charty 77, redigoval dva obsáhlé samizdatové sborníky (Masarykův sborník VII a Problém tolerance v dějinách a perspektivě). V prosinci 1978 zemřela jeho bývalá manželka. V roce 1987 se Milan Machovec stal členem předsednictva znovuobnovené Společnosti T. G. Masaryka. Také v r. 1987 mu univerzita v Bernu udělila titul doktora honoris causa. Během demonstrace 19. 1. 1989 na Václavském náměstí vystoupil veřejně s projevem, ve kterém hovořil nejen o Janu Palachovi, ale také o nenásilné tradici Mahátmy Gándhího. Samotnou listopadovou revoluci 1989 prožíval v nadšení, chodil se studenty, účastnil se demonstrací, večery trávil v divadlech, ve kterých probíhaly politické diskuse. K 1. 1. 1990 byl v rámci rehabilitace znovu přijat na Filosofickou fakultu UK. V následujících letech pak Machovec učil, pokud mu to zdraví dovolovalo, Úvod do filosofie a různé předměty (např. cyklus Dějiny křesťanství, T. G. Masaryk, Etika, Antický Řím, Filosofie jako centrální problém ekologické hrozby, Z duchovních dějin českého tisíciletí atd.). Přednášky se setkaly se značným zájmem studentů. Roku 1990 vyšla kniha Ježíš pro moderního člověka poprvé v češtině tiskem. V roce 1995 se stal emeritním profesorem. Při příležitosti sedmdesátých narozenin mu Evangelická teologická fakulta Univerzity udělila čestnou Medaili J. A. Komenského. V roce 2000 mu byl propůjčen presidentem republiky Řád T. G. Masaryka. Jeho pracovní výkonnost byla snížena dlouhotrvajícími zdravotními problémy, nicméně věnoval svoji energii nejen pravidelným přednáškám, ale například ještě i rozsáhlému etymologicko-filosofickému studiu (kniha Indoevropané v pravlasti, 2000). Nově také připravil překlad části Homérova eposu (Achilleus, 2000), postupně upravil řadu svých knih k novým vydáním, především jeho v češtině do té doby nevydanou knihu Filosofie tváří v tvář zániku (1998), dále Tomáš G. Masaryk (2000), Smysl lidské existence (2002, 2004), Ježíš pro moderního člověka (2003) a Josef Dobrovský (2004). Milan Machovec zemřel 15. 1. 2003 ve věku 77 let. Dne 22. 1.2003 se konalo rozloučení, při kterém na přání zesnulého zazněla modlitba Otče náš z úst biskupa Václava Malého.
|