Pokud vezme nepoučený čtenář do ruky knihu s titulem "Smysl lidské existence", patrně bude tápat. Můžete ji stručně, několika větami představit širokému publiku?
Myslím, že bych ji neuměl několika větami představit. Mohu úvodem pouze říct, že jsem přesvědčen, že většina lidí žije velmi nešťastně a neúspěšně, a kdyby o tom více přemýšleli, že by jim na světě bylo lépe a také více dosáhli - proto jsem tu knihu napsal.

Proč má vlastně smysl hledat smysl života, vždyť neklást si takové otázky je mnohem jednodušší…
Protože asi není nic horšího, než to, čemu se v bibli říká promarněná hřivna. Když člověk, který je nadaný, toho svého nadání nevyužije. Když vidím, kolik mladých nadaných chlapců mluví jen o fotbale a o hokeji - samozřejmě nemám nic proti tomu, aby sportovali - ale když vidím, že se nezajímají o nic jiného… Jinak řečeno, aby člověk využil v životě co nejvíce možností, které jsou mu dány… aby chytrý člověk nežil hloupě, aby dosáhl, co může, co umí, nejen po stránce dovedností…
Samozřejmě, že ani ten, kdo o smyslu života hodně přemýšlí, nemá záruku úspěchu, může ho třeba zítra zcela nesmyslně přejet auto… ale je nutno přiznat, že kdo o tom hodně přemýšlí, má výhodu na životních křižovatkách - dokáže se lépe ve své situaci vyznat, dokáže vzdorovat lépe obtížím než ten, kdo o tom nikdy nepřemýšlel, koho pak život zaskočí…

Často zmiňujete, že jste za svůj život poznal čtyři různé režimy a nejrůznější lidi… jak se díváte na smysl svého vlastního života?
Ten byl samozřejmě dán tím, že jsem se narodil do doby, která byla co do tlaků okolností a režimů velice rozmanitá, ale přece jenom měla svoji logiku. Určitou nesporností mého mládí bylo, že strašným zlem byl Hitler s jeho vyvražďováním, militarismem, antisemitismem. Tedy to první, co chci zdůraznit, bylo dané bojem proti Hitlerově totalitě a jiným totalitám a snaha obnovovat to, co jsem z mládí znal jako demokratické, masarykovské, humanistické apod. Z toho pak vycházela snaha dávat dohromady nejrůznější lidi, ať už vycházeli z Masarykovy nebo třeba z americké tradice. Situace se později opakovala, neboť komunismus, ač narozdíl od nacismu měl počátky ušlechtilé, se bohužel Stalinovým vlivem vyvinul v novu totalitu, nový žalář národů, takže ten zápas se musel vést podruhé, byť jiným způsobem. To byly okolnosti mého života, kterým jsem se nemohl vyhnout, zejména jako filosof.
Pokud jde o knihy, které jsem psal (a asi 400 dalších drobnějších publikací), tak jedním z cílů bylo, aby se Masaryk znovu vrátil do národa. Zažil jsem trojí sundávání Masarykových pomníků, byl tu persekvován zleva i zprava... Když jsem v roce 2000 stál na Hradčanském náměstí a prezident republiky odhaloval Masarykův pomník, tak jsem si byl jist, že v jistém smyslu na tom mám nepřímo určitý podíl, že ten pomník tam je a že národ cítí jako oprávněné, aby tam byl.
A pak jsem se také učil od Masaryka, i od jiných, třeba Gándhího, že rozumní lidé se dohodnou o čemkoliv, že není třeba vraždění, násilí, koncentráky… I když to nemá tak jasný efekt jako v případě Masaryka, tak dnes už je snad všem státníkům jasné, že je potřeba něčeho, jako je dialog, na kterém jsem pracoval nejen v šedesátých letech. Důležité je, aby lidi spolu mluvili, neházeli si bomby na hlavu… jako jsem souhlasil s bombardováním v Iráku a teď naposled v Afghánistánu, tak jsem hluboce nesouhlasil a jako jeden z mála jsem veřejně vystupoval proti bombardování v Jugoslávii. Naší povinností není těm silnějším pořád jen kývat - někdy i směrem do USA musíme říct: pane prezidente, tomu nerozumíte, nechte si poradit.
Tím byly dány i další věci, které nebyly celoživotní, ale objevily se třeba až ve stáří… uvědomil jsem si třeba, že největší nebezpečí dnes už nejsou politici, jako byl třeba Hitler za mého mládí, ale nebezpečí ekologické - souhra techniků, chemiků a dalších specialistů bez jakýchkoliv morálních zábran a skrupulí. Zničíme-li si zeměkouli, nebude už žádný smysl života… Takže třetí částka mého smyslu života je ve varování před tímto nebezpečím. Tady jsme teprve na začátku. Končívám své stati tím, že jedenadvacáté století buď bude ekologické, nebo žádné další už nebude.

Kapitolu, kterou jste nazval "Bůh", končíte konstatováním potřeby čehosi, co pracovně nazýváte "náboženstvím pro moderního člověka". Můžete to více přiblížit?
Předně se musí náboženství zbavit toho, co bylo typické pro předvědecký věk, třeba ve středověku, taková ta naivní víra v zázraky, které jsou až komicky stejné ve všech náboženstvích. Náboženství nesmí stát na tom, že Lazar už smrděl v hrobě a pak vstal, nebo že Kristus chodil po vodách a podobně. To je hezká poezie, ale nemá to s opravdovým Ježíšem nic společného. Jde o to, že křesťanství musí být opravdu ježíšské, Indie opravdu hinduistická atd., aby se náboženství obecně zbavila naivních dětinských pověr.
Klasickým filosofickým spisem 20. století v této oblasti je kniha Ericha Fromma "Budete jako bohové". Já se snažil stejnou metodou, jakou Fromm zpracoval židovství ve Starém zákoně, napsat knihu "Ježíš pro moderního člověka". Ježíš není menší, když vynechám ty zázraky. Já s nimi nepolemizuji, ale pokud přijmeme tento princip, pak by největšími současníky byli televizní magové a kouzelníci… Moderní náboženství se nemůže vyčerpat vědou. Má citové složky, které žádná věda a ani filosofie nemají, ale musí s nimi být v souladu, nesmí hlásat bludy proti vědě, třeba méněcennost ženy, věřit na neposkvrněné početí panny… To jsou prostě zastaralé blbinky, kterými si církve ztěžují situaci. Během mého života alespoň o některých věcech začali mlčet, třeba přestali mluvit o neomylnosti papeže, kterou předtím vysoce vyhlašovali. Neodvolali to, ale aspoň mlčí. Bude třeba velké síly, ale především velké víry… Papež Jan XXIII byl úžasný ne tím, co škrtl, ale že měl úžasně silnou víru, že se nebál leccos škrtnout. Takže pokud dnešní církevníci nejsou tmáři, tak jsou spojenci proti tomu šílenému kultu peněz, který je dnes nejhorší ďáblovou zbraní…

V nové knize věnujete jednu celou kapitolu fetišizaci nejrůznějších představ, myšlenek, objektů i lidí. Začal být tento problém od minulého vydání knihy v roce 1965 významnější?
Myslím, že je dnes spíše lépe rozpoznatelný. Člověk potřebuje něco uctívat, něčemu se kořit, něco milovat. Přibližně od 18 století už ale většina lidí, i těch, co jsou v církvích, přestala hluboce uctívat Boha. Mezi mým narozením a stářím se ta tendence příliš nezměnila. Změnila se nabídka fetišů - je poněkud větší. Za mého dětství bylo vlastnictví auta znakem vyššího luxusu, bohatství. Dnes si ho může koupit mnohonásobně víc lidí. Takové ty sexuální a ekonomické fetiše, ty tu byly vždy, ty neobjevili Freud nebo Marx, jen si jich všimli a udělali z toho vědu. Takové záležitosti jako saturnálie nebo masopust sloužily k odreagování takových sklonů. Démona, který je v naší duši, nelze odstranit, ale jde ho zkrotit, přeměnit ve hru.

Jak vidíte problém propojení humanistických ideálů s dějinami, proměnami konkrétní situace?
Úkoly humanismu, polidštění, nejsou dány abstraktně pro všechny lidi všech dob a koutů země stejně. Když se dnes podíváte do mnoha afrických zemí, tak zjistíte, že prvořadým úkolem je nasytit lidi a naučit je, jak získat obživu a ne jim přednášet o smyslu lidské existence. Třeba jako Karl H. Böhm, který nechal hereckou kariéru a jel do Etiopie učit lidi pěstovat zeleninu… Nejde o to, kázat jim nějaké náboženství, nějaký -ismus…

…a pokud se zaměříme na propojení s dynamikou evropských dějin?
V Evropě byla vždy zvýšená dynamika, ať už v dobrém nebo ve zlém. Ale teď nejde o to, svět dále dynamizovat -to by taky mohlo skončit rychlou sebevraždou- ale humanizovat. Třeba i taková věc jako lety do vesmíru, k jiným planetám… není kam spěchat, protože ten první návrat taky může být poslední. Navrhuji raději počkat o generaci a věc pořádně připravit a promyslet.
Spisovatelka Lenka Procházková mi vytýkala, že jsem napsal Achillea, který je plný zabíjení, tak jaký prý jsem humanista... Já jsem jí říkal, že Achilleus přece taky pláče… Nemůžu vyhlašovat za ideál někoho, kdo jen sedí v ústraní a válce se vyhýbá. Pak by takovým ideálem byl Paris, který si jen v ústraní užívá s Helenou, pokud chcete paralelu k Achilleovi.

Píšete, že konkrétní podoba usilování, hledání smyslu života je závislá na aktuálních podmínkách té které doby. Co je v tomto smyslu důležité dnes, na počátku jednadvacátého století?
Jde o ty čtyři nebo pět centrálních nebezpečí, která zmiňuju v závěru knihy - ekologické, narkomanické, epidemické, nukleární a tak dále. Na všechny můžeme zahynout. Asi největší nebezpečí je teď ekologické, protože se proti němu málo dělá.

…a co nesnášenlivost, a třeba náboženský fundamentalismus?
To platí spíš pro všechny lidi všech dob, uvědomovat si, že hloubka víry neznamená prohlubovaní fundamentalismu, uvědomit si, že fundamentalismus je zfetišizovaná víra, kde každé slovíčko je posvátné. Fundamentalismus se vyskytuje ve všech náboženstvích, prochází všemi dobami.

Jako možné řešení uvádíte parafrázi zednářského "bohatí, mocní a moudří, spojte se". Ale jaký zájem, jaký důvod by je k tomu mohl vést? Dnes je spíše možno vidět tendence opačné…
Elementární, nejenom lidský, ale obecně přírodní zákon přežití. I když jsem třeba boháč, můžu někoho upřímně milovat. Velké bohatství samozřejmě do jisté míry mravně devastuje a lidi spoutává. Oni si do té míry zvykli tomu věnovat svůj čas a energii, že nemají čas se věnovat jiným věcem… Někde jsem ale publikovat větu, že odcizení není nikdy absolutní.

Ale pokud člověka definujeme jako bytost, která ztrácí tyto pudy, nehrozí nebezpečí, že bude pozdě?
Samozřejmě, že hrozí, ale tady nemáme jinou volbu. Obě světové války vyhrál nakonec lepší z těch protivníků, ale vždycky to bylo o vlas.

Vašemu pojetí je charakteristický důraz na aktivitu, ale aktivita může být různá…
Já to tam nijak pečlivě nerozlišuji… jako profesor filosofie jsem samozřejmě myslel především na práci vědecko - pedagogickou a psaní odborných knih. Samozřejmě stejně významná je jakékoliv jiná - politická, výchovná, zdravotní, duchovní atd. Jde o cílenou, vědomou spolupráci.

…aktivita směřující k hledání smyslu života…
Toť totéž. To, o co se pokouší filosof, je jen jeden z těch druhů aktivity (byť to dělá profesionálně ve zvýšené míře), ale občas se zamyslet nad svým způsobem života by měl každý člověk. Žiju dobře? Nebylo by třeba něco opravit, radikálně změnit? Nedělá -li to, nepřemýšlí-li o tom, tak se mu to později vymstí, ty maléry přijdou stejně. Většinou ta šťastná manželství, o kterých se nikdy nepřemýšlelo, končí strašnými rozvody…

V kapitole Dialog jako jeden z významných fenoménů uvádíte lidské setkávání jako dvou subjektů (které se vzájemně neobjektivizují), z něhož vyplývá i fenomén svědomí. Kolem sebe vidíme ale spíše opačné tendence. Co dělat pro prohloubení mezilidských vztahů v tomto smyslu, a zároveň nezabřednout do temných koutů sociálního inženýrství nebo nějakého typu indoktrinace?
Já bych řekl, že vůči téhle otázce tu lidstvo stojí jako armáda, která má arzenály zbraní a ostýchá se je použít. Takové věci, jako píšu v té knížce, k tomu se dostane každý, ani se nemusí zabývat filosofií, ale stačí, aby chodil na Shakespeara, a může třeba ve smyslu otázky "být či nebýt?" začít uvažovat o sobě samém. A takové otázky jsou na nějaký způsob u všech velikánů kultury, tam je tolik moudrosti… Když jsem začal tou Anglií, tak třeba dále Shaw, Scott, ve Francii třeba Hugo - to je celý svět, a pak Voltaire, France, a tak dál, velcí Rusové -Dostojevskij, Tolstoj, Čechov, v Německu Goethe, Schiller, Kleist, Thomas Mann… a z našich třeba Havlíček, Erben, Němcová, velikáni typu Vrchlického, Jiráska a z další generace - Čapek, Vančura atd.
Takže není tu jen náboženství nebo filosofie, ale obrovský vliv krásné literatury. Tady se člověk nemusí přemáhat, ale může to pojmout tak, že se baví. I ta moje knížečka je psaná velmi prostě, takže to může číst každý. Jenže právě to ten každý neví. Našim velkým spojencem musí být právě krásná literatura, založená na humanismu - neexistují významnější autoři, kteří by fandili zlu, Stalinovi, Hilterovi… ne každý se bránil tak statečně jako Solženicyn, ale skoro nikdo zlo přímo neoslavoval.

Kdybyste měl k dispozici dvě věty, co byste vzkázal dnešním mladým lidem?
Jednak to nejaktuálnější a jednak to nejvěčnější. To nejaktuálnější je, že celé lidstvo se musí sjednotit na jedné velké ekologické debatě za záchranu planety. Pokud to rychle neudělá, tak za sto let už nemusíme být. A pak - snažte se být aktivní, dělat to, co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.