1. vyd. nakl. "Zvláštní vydání...", Brno, 1998 – 360 s.
2. upr. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2006, ISBN 80-6903-16-8, 80-86903-22-2

Jestliže tedy Marx zdůraznil, že v přírodním prostředí naší planety je nejvýznamnější to, co v ní vytváří člověk sám, měl pravdu. Jestliže poukazoval na to, že ve způsobu této lidské práce, techniky, výroby dochází k jistým změnám, které se dříve či později projeví i v duchovním životě lidí, měl pravdu. Jestliže předpokládal, že i v lidských dějinách - jako v čemkoliv ve vesmíru - se projevuje jistý determinismus, měl pořád ještě pravdu. Ba i v tom, že viděl, jak obtížné je rozeznat, jak se v tu či onu historickou chvíli důsledek oné determinace protlačuje na světlo světa, že tedy hledání filosofické celkově moudré životní orientace musí proto také vždy obsahovat i složku jakéhosi "luštění hádanky dějin", měl pravdu. Ale jestliže se svými akcenty, a hlavně metodou práce soustředil prakticky výlučně na ono "sociálně-ekonomické prostředí" jeho doby a na revoluční spojování proletariátu (mj. i proti tehdy počínajícímu běsnění nacionalismu a hloupého boje bohatých a mocných o nadvládu), lze to pochopit, ale bohužel to v jeho hnutí (ale většinou i u jeho odpůrců) vedlo pozornost nebezpečně jedním směrem. A zejména: jestliže namlouval sám sobě (a nepřímo ovšem miliónům), že existuje jakýsi "odvěký pokrok", dějinnou zákonitostí garantovaná "cesta vpřed", k vždy krásnějším "světlým zítřkům", to už nemá s vědou nic společného, to je druh jakési temně mystické pověrčivosti, která se do jeho myšlení dostala z pokleslých a přetvořených, ale silně působících tradic židovsko-křesťanských. Akcent na rozvoj výroby způsobil - nejen v jeho hnutí -, že jsme půl druhého století po Marxovi na samém pokraji úplného sebezničení lidstva skrze hektický rozvoj techniky a výroby. "Hádanka dějin" dnes tkví někde docela jinde, než si myslil Marx, ale i než si myslí většina lidí dnes. Ostatně i myslitelé mezi Marxem a dneškem. "Lidstvo nezvládlo problém TECHNÉ" (Jan Patočka) - a za to mu dnes hrozí zkáza. Marxův pokus o "skok do říše svobody" se tedy nepodařil.

V této knize jsme se mnoho zabývali rozmanitými stránkami díla řady filosofických myslitelů - ale ne samoúčelně. Jestliže jsme již na počátku knihy ukázali, že prapůvodním posláním tzv. filosofie (tj. doslovně "lásky k moudrosti") - ostatně i jediným jejím posláním, které nikdy nesmí chybět! - bylo právě nejprostší hledačství moudrosti, tj. smysluplné orientace člověka v celku dějin a celku přírodních jevů, tu jsme se pak celkem knihy snažili postupovat takto smysluplně dnes, tj. pro dnešní lidi, jejich problémy a obtíže. Tváří v tvář zející eventualitě rychlého sebezničení lidstva zneužitím jeho technických dovedností (ať už katastrofou náhlou, tj. nukleární, resp. válečnou, ať už katastrofou plíživou, nenápadnou, ale o to nebezpečnější, ekologickou) - jaká jiná filosofie je hodna svého jména než ta, která hledá opatření a záchranu před touto eventualitou sebezničení?

(...)

Suroviny, ba ani zbraně (ani jaderné) samy o sobě katastrofu nezpůsobí a v nich "vina" není - ta je jen a jen v člověku samém, schopném těchto prostředků zneužívat, tj. stávat se subjektem devastace planety a skrze ni posléze i sebezničení lidstva. Proto hlavní otázka tkví v tom, jak se vůbec mohlo stát, že člověk, který se přece odštěpil přirozenou evolucí od bytostí, nadaných jedinečným instinktem sebezáchovy, začal si v průběhu svých dějin počínat tak podivně, tj. začal postupovat jako bytost tohoto instinktu zbavená a neschopná jej dostatečně nahradit rozumem. Klíčovým problémem záchrany lidstva tedy není např. to, kolik se kde postaví nebo nepostaví jaderných elektráren, ale otázka, co se - a v důsledku jakých vlivů - stalo s lidskou bytostí, že si začala počínat tak nesmyslně, tak podivně. (Neboť pokud se toto neřeší, zničí se lidstvo dříve či později tak jako tak, i kdyby atomová energie vůbec neexistovala.) Jde tedy o to (a o to šlo v této knize) začít zkoumat ony závažné křižovatky dějin, v nichž se nenápadně vplížilo do lidského vědomí cosi smrtonosného (princip lhostejnosti lidského individua k osudu rodu), resp. v nichž z něho cosi záchovného a bytostně nutného bylo vytlačeno, resp. překryto, spoutáno, zmalomocněno. To již je zajisté úkol filosofický, přesahující horizont a možnosti, metody a poslání jakékoliv specializace. Shledali jsme, že tyto osudné sklony a dnes přímo smrtonosné tendence se během věků lidských dějin dostaly do vědomí lidí na důležitých dějinných křižovatkách téměř vždy jakoby "ve stínu" velkých úspěchů. Právě největší, vpravdě převratné objevy a velké společenské převraty samy totiž dokázaly lidem oslnit zrak a zastřít jim smysl pro cosi jiného, co bylo tím či oním převratným úspěchem nenápadně oslabeno, resp. vytlačeno na okraj vědomí, případně přímo zneváženo. Viděli jsme, že již ony první úspěchy nejranější techniky, vzniklé mj. v souvislosti s tím, že muž se po dlouhé věky pohyboval v biotopu svého rodu mnohem volněji než žena, a proto i z důvodů obrany a útoku musil začít užívat jistých nástrojů a zbraní (z čehož se během dalších věků rozvinuly oblasti techniky, politiky, poroby, moci a patriarchátu), vedly k jinému vývoji myšlení a hierarchie hodnot u mužů než u žen, a tím k osudné záměně účelu a prostředku ve prospěch "mužského světa". Viděli jsme dále, že již první rozmach vědecko-racionalistického pojetí světa sice vedl k úžasným badatelským úspěchům a že právem rozbil vládu "mytického světového názoru", ale že tehdy osudně nebyly oceněny pozitivní stránky mytického myšlení, v němž byl lidský jedinec schopen korigovat sebe sama podle mytického archetypu.