nakl. Academia, Praha, 1995 – 280 s., ISBN: 8020004149

Josef II. patřil k nejvzdělanějším lidem své doby a byl nesporně nejvzdělanějším z oné tisícileté řady těch, kteří kdy zasedli na stolci Karla Velikého: to však neznamená, že byl z nich také nejobratnějším politikem. Politické obratnosti Oty Velikého, vrcholných Štaufů, Ferdinanda I., ba ani své matky - neřku-li fenomenality Karla IV. - v politice nedosahoval, jsa spíše sám sluhou svých principů než jejich obratným uživatelem, veškeré jeho politické myšlení bylo přes nespornou pokrokovost až neuvěřitelně jednoduché. Vázne obchod, zemědělství, selhávají zdroje financí? Stát zajistí nápravu! Lidé jsou nevzdělaní, sobečtí, pověreční, tmářští? Stát je vychová! V církvi je plno nehodných, poživačných kněží? Stát zjedná nápravu! Chybějí školy, ústavy, humánní instituce? Stát je obratem ruky zbuduje! Umění je plytké, hrubé, nízké? Stát poučí umělce, jak to mají dělat! Úředníci kradou a podvádějí? Stát je bude kontrolovat a trestat! Není k tomu dost schopných lidí? Stát si je vychová! Atd. atd... Josef myslil tak, jako by stát byl ne pouhý organizační výtvor lidských bytostí, proto i vždy více méně poplaten jejich nedostatkům, nýbrž sám jakousi „bytostí", ba „nad-bytostí", nepoplatnou tomu všemu. Jestliže např. stát má zařídit, aby byli vychováni „noví lidé", Josef si nemučí hlavu otázkou, odkud k tomu kde nalezne schopné vychovatele. Jestliže stát bude kontrolovat vůbec vše - od ateliérů umělců až po ložnice manželů -, Josefa nenapadne, odkud k tomu nabere schopné a neselhávající kontrolory. Jesliže jeho stát má řídit vůbec vše, Josefa nenapadlo, kdo vlastně bude řídit ty řídící. Má-li státní moc do všech lidských záležitostí vnést rozum, Josefa - ostatně ani jiné osvícené absolutisty teorie a praxe - nenapadlo, co má garantovat, že stát to udělá opravdu rozumně. Proto se posléze z jeho přečetných reforem podařily jen ty, ke kterým byla půda vyzrálá vnitrostátním i celoevropským vývojem již dříve (např. právě zrušení nevolnictví, zavedení tolerance, centralistické správy aj.), ale pokud byly plodem právě jen dobrých úmyslů vladařových, odešly spolu s ním. Buď se ukázaly nerealistickými či případně právě svým důsledným zavedením probudily síly odporu. Vtom byl vůbec hlavní paradox Josefova života a vladařské činnosti: právě jistým radikalismem a důsledností svých reforem bezděčně probouzel síly odporu proti nim resp. dával podklad pro koncentraci jejich odpůrců k protiútoku. Postupoval vlastně ne tak jako zkušený politik, schopný kalkulovat i s lidskou slabostí pro dosažení síly svého programu, schopný předvídat i aktivitu odpůrců a a priori jí schopný manipulovat pro úspěch svého díla, ale naplňoval vladařské patenty ideami spíše jako německý profesor přihrádky univerzitních knihoven. Jako nějaký kazatel, před dějinami si protokolující ideály, jichž se případně mohou chopit lidé jednající, ale ne jako sám první jednající mezi jednajícími.
Tento největší paradox jeho profesorského působení na trůně se zvlášť plasticky a zřetelně vyjevil ve věci občanské svobody vůbec a tiskové svobody zvlášť.