1. vyd. nakl. Svobodné slovo, Praha, 1968 – 264 s.
2. přeprac. a dopl. vyd. nakl. Melantrich, Praha, 1968
3. dopl. vyd. nakl. Riopress a Česká expedice, Praha 2000 – 320 s. ISBN: 80-86221-24-5

…Jak nepřekračovat meze, je-li pravda za mezemi? A jak může moderní člověk najít měřítko „sám ze sebe", pokud popřípadě všem - resp. většině účastníků - právě toto „něco" chybí? Už toto nutí Masaryka položit jeho provždy pak základní dvojí - vlastně dvojjediný požadavek: jakoukoliv dílčí lidskou a společenskou bolest lze řešit jen se zřetelem k základní otázce, co je člověk, v čem je jeho „plnost", „celost" - a to zase nelze najít z jakékoliv doby samé (neboť v té které době mohou být lidé i shodně postiženi, desintegrováni), nýbrž jedině srovnáváním s jinými fázemi dějin člověka. Jakákoliv lidská záležitost může být dobře řešena jen přihlédnutím k dimenzi celku „filosofie člověka" - ta zase předpokládá i dějinný aspekt, aspekt „filosofie dějin člověka" - to už je celý Masaryk. Vlastně se pak už vždy pohybuje v těchto aspektech - a podstatných jiných již nepřidává.
Odpověď Masarykova jasně prozrazuje již tehdy tyto aspekty: moderní člověk je rozvinut nesouměrně, jeho jednotlivé znalosti a schopnosti tu nejsou ničím dostatečně integrovány, jeho rozum jde jinými cestami než cit a morálka, jeho názor na svět a na život neposkytují žádoucí harmonii. Dosavadní tendence lidské civilisace a emancipace jsou povážlivé, člověk žije v systému, jehož nedílnou součástí jsou chudobince, blázince, věznice, zbrojení, války. „Musíme žalovat na systém, který je již déle než půl století od národů evropských veleben" . Normálním stavem je tu „patologický stav všeobecné nervosity, jež je vyvolávána a živena moderními společenskými zřízeními a která na jedné straně vede k psychose a na druhé straně k sebevraždě". Je to hrozný rub osvěty a pokroku, jak byly dotud převážně pojímány. Především tu podle Masaryka chybí jistý pevný, člověka docelující a odolné moderní základy poskytující světový a životní názor: ten je ovšem Masarykovi identický ne s nějakými poučkami o přírodě a jejích zákonech, nýbrž se sebereflexí člověka samého. Člověk je nešťastný a sám se zabíjí, protože není sám se sebou vnitřně identický, nazírá svou vlastní existenci jako nežádoucí. Myslí-li, zjistí nesmyslnost...

(...)

Masarykova politika byla tak od jeho mladosti něčím značně jiným, než bylo v jeho době a vlastně dodnes běžné. Jeho „politika" je mnohem širší, než jak se tehdy chápalo: jsou to všechny záležitosti lidské pospolitosti, lidského obecenství. Neškrtá ani zájem o politiku v obvyklém slova smyslu, tj. např. o boje stran, o napětí mezi státy, o diplomacii, války atd., ale stejně, ba více tvoří politiku i takové skutečnosti, jako jsou sebevražednost, zločinnost, alkoholismus, prostituce, rodina a výchova, nevzdělanost a vzdělanost, kultura, věda, morálka. To jsou pak již provždy stálá témata Masarykových přednášek a publikací: vnesl k nám jako první a již natrvalo hluboký zájem o tyto problémy. V tom směru vlastně Masaryk obnovil staré antické pojetí politiky jako souhrnu všech záležitostí lidské obce (polis-obec), v tom smyslu je obrácen do minulosti, v tomto smyslu je „konservativní", ovšem ne v běžném významu toho slova, neboť toto pojetí politiky v jeho době prakticky vůbec neexistovalo. Takto se toto pojetí politiky nutně muselo stát základem kritiky principu obvyklé „politiky" z hlediska potřeb rozvoje lidské bytosti.
Masarykova filosofie je z téhož důvodu rovněž neběžná. Je v jistém smyslu užší, v jiném širší, než bylo v je-ho době i než je dnes běžné. Je užší v tom smyslu, že se točí skoro výhradně jen kolem člověka, je to tedy výlučně antropologie, nejčastěji eticky zaměřená. Masaryka prakticky vůbec nezajímají otázky filosofie přírody ani obecné koncepce světa a myšlení, snaha o zachycení obecných zákonitostí světa, a z různých filosofických disciplín - logiky, noetiky, metafysiky, filosofie dějin, sociologie - zase vždy jen to, co se bezprostředně vztahuje k živému člověku individuálnímu i společenskému. Naopak toto pojetí je v jiném zase smyslu širší, než bývá běžné, a to v tom, že jeho filosofie má vždy bez výjimky politicko-praktickou dimensi, že neexistuje jinak než jako otázka, co hned teď právě dělat. Masaryk nechápe, jak mohou existovat filosofové, kteří tuto potřebu necítí, kteří chtějí být moudří, stát se lidskými, aniž k tomu zrají vlastním jednáním. Masaryk brzy pochopí, že tu jde u nich o podobnou tragédii specialisace, jakou sledoval na Vahlenovi a na jiných odbornících speciálních věd, tj. o jistou záměnu „světů", o jisté zbytnění druhotvarů a pojmových konstrukcí.

(...)

Jeho filosofie není jeho „světový názor" - jestliže byl nucen něco i z této oblasti formulovat, učinil tak, ale nerad, vždy s tak či onak vyjadřovanou skepsí, nedůvěrou, otazníkem, výstrahou vidět i v dobré odpovědi z této oblasti to poslední; - jeho filosofií je tento jeho zájem o existenci člověka, ne o stanoviska, ale o schopnost jejich zaujímání a měnění, o strukturu lidské osobnosti, o vnitřní harmonii či disharmonii člověka, ne tedy o to, jaké „stanovisko" kdo zastává, ale v jakém poměru je toto jeho vyznávané stanovisko k vlastní osobnosti a osobnosti toho či onoho člověka, k jeho totalitě rozumově -morálně - citové, k totalitě složek niterných i společenských, minulostních i perspektivních, funkčních i hledačských...
V tom smyslu představuje jeho první velký spis -„Sebevražda" - tématem i rázem zpracování vlastně hlubší i dalekosáhlejší událost v dějinách filosofie, než se dosud soudívalo. Obrací-li se zájem k vnitřní struktuře lidské existence, lze si vůbec představit „existenciálnější téma" než téma sebevraždy? …