1. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2002 - 128 s., ISBN 80-7304-016-6
2. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2004, ISBN 80-7304-046-8
3. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2006, ISBN 80-7304-069-7
4. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2008, ISBN 978-80-7304-103-8
5. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2012, ISBN 978-80-7304-143-4

Umění „vymanévrovat" z komplikovaných situací dosáhlo ve dvacátém století podivuhodných schopností, někteří jedinci jsou v něm praví mistři, ale konec konců je to umění vymanévrovat z možnosti dalšího lidského růstu. Je to umění komplikované rezignace, umění vnějškově úspěšně kompenzovaného zlomení hole nad sebou samým. Chci-li žít „plně", nesmím „chytračit", tj. sobě hledat smetanu, riziko přenechávat druhým. Umění opravdu moderně žít - říkáme to vědomě proti absolutně převažující tendenci tzv. „moderní doby"- je umění osobně se angažovat, ano umění přenést riziko z toho druhého na sebe. Neboť lidský život je už takový, že „neprobudím člověka", nezískám ani samu možnost „najít člověka", pokud pro své přesvědčení, pro „svou věc" a pro „toho druhého" neriskuji.

Jestliže však život byl pln plodné práce a komunikací s jinými lidmi, neodcházíme z téhož světa, do něhož jsme se zrodili. Vidíme kolem sebe stopy své činnosti, vidíme naděje, vidíme záměry svých drahých. Odcházíme ne jako náhodní hosté, ale jako spolutvůrci tohoto světa. Tvořili jsme jej jako svůj svět - ale i sebe jsme vytvořili jako děti právě jen tohoto světa. Proto naši synové a dcery, kteří nezačínají tam, kde my jsme začínali, ale navazují na naše dílo, budou zase tvořit svůj vlastní svět, ale i sebe jako děti již poněkud jiného světa. Porozumíme-li bytostnému sepětí osobnosti s určitou dobou a prostředím, porozumíme-li tomu, že lidská osobnost je nejen tvůrcem, ale i výplodem určité doby a určitého prostředí, porozumíme nejen smyslu života, ale i smyslu smrti. Osobnost odchází, když naplnila svůj úděl, když musí odejít, protože taková, jakou byla vytvořena, by už v nových světech budoucnosti nemohla tvořit nové životní hodnoty, nýbrž brzdila by nové dílo svých dětí a důsledků svých vlastních ideálů doby svého mládí.
Ale to je jen jedna stránka věci, usnadňující klidnou rezignaci i tváří v tvář smrti. Je však možno i více: vždyť existuje nejen různost díla, nutně různé úkoly generací, vrstvících dílo „na sebe", jedna na dílo druhé, ona různost, nutící mě „uvolnit místo mladým", odejít právě proto, aby mé dílo vůbec ještě mohlo jít dál. Je však i jistá kontinuita generací, jistá jednota člověka ve vesmíru, prvky absolutní v názorech a ideálech „dobových". Je jedna příroda, jedny „dějiny člověka". Proto i v mém životě přes jeho „časovost" a „dobovou podmíněnost" jsou prvky absolutní, všelidské, ano „vesmírné".
Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Jsem-li „dítětem času", jsem i čímsi „nadčasovým", neboť čas sám je věčný. Moje smrt, mé „ne-bytí" je pak - z vesmírných hledisek - jen epizodou jakéhosi úžasného reálného procesu, v němž „o něco jde"-a i toto něco je plně reálné. Jdu-li i na smrt „cestou všech lidí", patřím i v tom smyslu k procesům života. V mé smrti zmizí mé jméno, zmizí vědomí mého já, má osobní láska a bolest, bída a hanba; nezmizí však sama schopnost reality mít jméno, být „já", milovat a trpět. Byl jsem - tedy jsem. Jsem-li v čase - jsem ve věčnosti.
Nejvyšší obsah nejvyššího dialogu: můj dialog s věčností, s vesmírem, s celým věčným „já-nejá"...

1) „Smysl" neexistuje v žádné věci samé, ba ani v žádné organizaci či v jakémkoli působení, neexistuje ve vesmíru jako celku; může být určen pouze tam, kde rozumem nadaná bytost volí z naléhavých odhalujících se eventualit tu činnost, která se jí jeví žádoucnější (mylně, pokud jen pro ni samu či skupinu lidí, správně, pokud volí ve shodě s jinými biofilními, lidstvo udržujícími a sjednocujícími tendencemi) - obojí nutno časem prověřovat a korigovat.
2) V životě jednotlivce i celých civilizací mohou vždy vznikat a hluboce utkvít chyby, ale jsou-li odhalovány a napravovány, může takový život být smysluplný, ovšem nikoliv jen napravováním chyb, ale úsilím o nějaké pozitivní hodnoty.
3) Život „šťastný" nebývá vždy totožný se smysluplným. „Štěstí" je cíl lidí podprůměrných, nenadaných, hloupých; opravdová lidská blaženost (uspokojení, zadostiučinění apod.) vzniká jen občasně jako průvodní jev nějaké smysluplné činnosti.

10) V naší „západní civilizaci" zakotvily po dlouhá staletí některé sklony a tradice tak hluboce, že je považujeme za samozřejmé, opak za nemožný. A přece nám vposledku tyto sklony škodí a jsou změnitelné. Jde o tyto naprosto chybné a scestné „samozřejmosti":
a) Věda musí vše, co objeví, dát volně k dispozici lidstvu.
b) Vše, co lze vyrobit, musí se vyrobit a dát volně na trh. (Tyto dvě myšlenky jsou považovány za samozřejmosti, ale vedou do záhuby.)
c) Centrem úrovně života je úroveň konzumu, zábavy a dopravy.
d) Z jakékoliv potíže - i hrozivé - se dřív či později tak či nějak dostaneme. (Jedna z nejnebezpečnějších pověr lidské zpupnosti.)
e) I když ovšem nejsme rasisty, jsme přece tak nějak cosi víc než lidé jiných kontinentů. (To tkví v hlubinách mysli i řady jinak ušlechtilých lidí Západu. Boj proti tomu bude těžký. Nejspíše jej zvládneme tím, že posílíme přesvědčení, že čím je kdo bohatší, mocnější a vzdělanější, tím více odpovědnosti by měl cítit.)
f) Věda je v principu mravně čistá; především lékařství (byť i to začíná ohrožovat samu existenci lidstva tím, že zachraňuje individua geneticky vadná, jež budou dále růst a plodit potomstvo - ke globálnímu zániku).
g) Naše manželství jsou stavěna téměř vždy na základě vzplanutí prudkého erotického citu a vášně. (Proto se stav vždy rapidně zhoršuje. Východní civilizace, které staví manželství na dohodě, přátelství a úctě, dopadají daleko lépe a rodina tam není v rozpadu.)
h) Děti se musejí ve všem podřídit dospělým (ve skutečnosti děti, protože dosud nejsou zatlačeny do tlaků kariéry, pozice, moci, peněžního interesu, vidí mnoho věcí lépe než dospělí).
i) S dnešním „patriarchátem" („mužskou" civilizací) je to v pořádku. (Ve skutečnosti se feminismus za 20. století sice dopustil řady chyb, z nichž základní bylo jeho pojetí jako snahy „vyrovnat se mužům". Ženská psychika je ve skutečnosti velmi odlišná, ale právě zvýšit aktivitu této ženské jinakosti je nezbytně třeba, nemá-li lidstvo přes všechny úspěchy zahynout.)
j) Člověk je prý zdrcující většinou slabý a bezmocný. (Opak je pravdou: on se jen zdá být slabý, pokud se zabydlil v laciné pozici bezmocného. Ve skutečnosti je nutno klást si cíle vysoké, závratné a přitom si uchovat pokoru dětí božích.)