Novotomismus
Nakladatelství politické literatury, Praha, 1962 – 108 s.
![]() ![]()
Současný katolicismus a protestantismus
Rozpory s protestantismem jsou ovšem mnohem pestřejší a složitější.
Jestliže vůči pravoslaví vystupují do popředí překážky spíš mocensko-politického
než striktně dogmatického rázu, s protestantismem jsou nadto i přímé a zásadní
dogmatické diference. Jestliže si ještě lze představit jakýs takýs kompromis
— ovšem spíše vnějškový — mezi protestantským uznáním lidské subjektivity a
![]()
![]() Síla katolicismu
Jestliže podmínkou úspěšné diskuse s novotomisty je solidní znalost současného katolicismu,
zvláště nelze zapomínat, že katolicismus není jen tomismus, rozumářské teze sv. Tomáše
a naivní hříčky scholastiky. Tyto hříčky byly často naivní, ale ještě naivnější je ten,
kdo si myslí, že mu při diskusi s katolíkem stačí znát tyto naivnosti, vědět například
takové údaje, jako že kdysi se katoličtí teologové svářeli o to, kolik andělů se vejde
na špičku jehly. Od dob Hegelových by filosofům mělo být jasné, že podmínkou úspěchu
v diskusi není znalost slabých stránek protivníkových, ale znalost jeho stránek silných.
Bylo by podceňováním protivníka domnívat se, že jich nemá. Katolicismus by se neudržel
dvě tisíciletí, kdyby neměl i silné stránky, jimiž lidi strhával a strhává dodnes.
Katoličtí vzdělanci si dodnes převážně myslí, že jejich silou je sv. Tomáš.
To je jejich tragický omyl, který však již sotva mohou napravit. Ve skutečnosti sv. Tomáš
zvítězil kdysi jen vzhledem k tomu, že už před ním byl katolicismus zatížen antickou
„pohanskou" tradicí; hlouběji možná viděl onen pařížský biskup, jenž Tomášovu nauku kaceřoval,
než papež, jenž ji kanonizoval. Vlastní síla katolicismu však není a nikdy nebyla v Tomášovi,
jenž je i dnes záležitostí hrstky vzdělanců z katolického tábora, nýbrž v citově smyslové víře,
víře schopné dosáhnout větší psychologické intenzity, než dosahuje víra protestantská
s jejím abstraktním hloubáním nad biblí, ve víře strhující především iracionální silou kultu,
zpřítomňováním mystérií, iluzivním životem v Kristu a jeho svatých, estetickou působností
bohoslužeb, obřadů atd. Tedy v něčem ne tak protivědeckém (jako je protivědecký Tomáš,
s nímž si proto věda snadno poradí), ale spíše mimovědeckém, v něčem,
do jehož oblasti věda dost dobře nemůže.
Katolicismus není ani dnes jen dominikánský rozum Tomášův (to by se zhroutil velmi rychle!),
nýbrž i benediktýnský svět mystérií a liturgie, františkánský svět naivní lidumilné pokory,
jezuitský svět „velké politiky" a taktiky atd. a hlavně svět tradic církevního roku
a citových potřeb prostých lidí. Svět žalmů, varhan, obřadů, kouzla mystérií vánoc a velikonoc
atd. je jistě naivní a neudržitelný z hlediska střízlivě uvažujícího racionalismu jakékoliv
vědní disciplíny, ale není naivní z hlediska „životní filosofie" prostých, ale citově
založených lidí, jakých je jistě více než rozumářských vědců. V tom byla a z části dosud
je síla katolicismu, s kterou počítat musí i marxisté, jestliže nechtějí vést diskusi
sice formálně zásadní, ale neúspěšnou. Podmínkou úspěchu katolicismu bylo,
že nebyl jen rozumářskou filosofií; proto proti němu nelze stavět jen filosofii, poučky, vědu…
![]() ![]() ![]() ![]() ![]() ![]() |