Nakladatelství politické literatury, Praha, 1962 – 108 s.

Rozpory s protestantismem jsou ovšem mnohem pestřejší a složitější. Jestliže vůči pravoslaví vystupují do popředí překážky spíš mocensko-politického než striktně dogmatického rázu, s protestantismem jsou nadto i přímé a zásadní dogmatické diference. Jestliže si ještě lze představit jakýs takýs kompromis — ovšem spíše vnějškový — mezi protestantským uznáním lidské subjektivity a individuality ve věcech víry i morálky a katolickým podřízením hierarchické autoritě, těžko si lze přestavit smír či aspoň soužití již např. katolického mariánského kultu s protestantským „samojedinému bohu budiž sláva!", dohodu mezi přečetnými kultickými tradicemi a strohým biblicismem atd. Tím spíše smír právě mezi filosofickými základy obou směrů: tomisté ovšem mohou verbalistickou ekvilibristikou překlenout ledacos, ale těžko sám tomismus. A právě ten — přes veškerou pružnost a schopnost metamorfóz vůči „světu" — je celou svou filosofickou podstatou — tj. svým principem analogie všeho existujícího, kontinuity a harmonie „světského" a „božského", harmonie lidského úsilí a božské milosti — téměř přímým protipólem těch nejzákladnějších principů protestantské reformace a celé protestantské tradice s jejím pojetím nepochopitelnosti, „jinosvětskosti" věci boží, zásadní zkaženosti a bezmocnosti člověka, zásadní protikladnosti „lidského" a „božského". Smíří-li se někdy katolicismus s protestantismem, těžko si lze představit, že by to byl ještě katolicismus tomistický. Ovšem právě tato obtížnost těchto otázek musí zase lákat spekulativní duchy. Jedno je jisté: vzejde-li ze strany katolíků dříve či později i teoretická snaha vyjít nějak protestantům vstříc, může to být pouze na základě teologických složek katolické soustavy, nikoliv jejích složek filosofických, zejména obvyklých aristotelsko-tomistických kategorií. Ty bude nutno diskrétně odložit stranou. A pokud jde o všechny ostatní rozpory? Ty lze překlenout buď velmi složitou — a již proto celkem ryze akademickou — spekulací, nebo zase velmi prostou biblickou vírou, jež by ovšem byla zase jakýmsi sebepopřením teologie v celé její dějinami vytvořené systematičnosti. Zprostředkujícím činitelem se tu zdá být jedině mystizující a citově subjektivní teologie augustinská.

Jestliže podmínkou úspěšné diskuse s novotomisty je solidní znalost současného katolicismu, zvláště nelze zapomínat, že katolicismus není jen tomismus, rozumářské teze sv. Tomáše a naivní hříčky scholastiky. Tyto hříčky byly často naivní, ale ještě naivnější je ten, kdo si myslí, že mu při diskusi s katolíkem stačí znát tyto naivnosti, vědět například takové údaje, jako že kdysi se katoličtí teologové svářeli o to, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Od dob Hegelových by filosofům mělo být jasné, že podmínkou úspěchu v diskusi není znalost slabých stránek protivníkových, ale znalost jeho stránek silných. Bylo by podceňováním protivníka domnívat se, že jich nemá. Katolicismus by se neudržel dvě tisíciletí, kdyby neměl i silné stránky, jimiž lidi strhával a strhává dodnes. Katoličtí vzdělanci si dodnes převážně myslí, že jejich silou je sv. Tomáš. To je jejich tragický omyl, který však již sotva mohou napravit. Ve skutečnosti sv. Tomáš zvítězil kdysi jen vzhledem k tomu, že už před ním byl katolicismus zatížen antickou „pohanskou" tradicí; hlouběji možná viděl onen pařížský biskup, jenž Tomášovu nauku kaceřoval, než papež, jenž ji kanonizoval. Vlastní síla katolicismu však není a nikdy nebyla v Tomášovi, jenž je i dnes záležitostí hrstky vzdělanců z katolického tábora, nýbrž v citově smyslové víře, víře schopné dosáhnout větší psychologické intenzity, než dosahuje víra protestantská s jejím abstraktním hloubáním nad biblí, ve víře strhující především iracionální silou kultu, zpřítomňováním mystérií, iluzivním životem v Kristu a jeho svatých, estetickou působností bohoslužeb, obřadů atd. Tedy v něčem ne tak protivědeckém (jako je protivědecký Tomáš, s nímž si proto věda snadno poradí), ale spíše mimovědeckém, v něčem, do jehož oblasti věda dost dobře nemůže. Katolicismus není ani dnes jen dominikánský rozum Tomášův (to by se zhroutil velmi rychle!), nýbrž i benediktýnský svět mystérií a liturgie, františkánský svět naivní lidumilné pokory, jezuitský svět „velké politiky" a taktiky atd. a hlavně svět tradic církevního roku a citových potřeb prostých lidí. Svět žalmů, varhan, obřadů, kouzla mystérií vánoc a velikonoc atd. je jistě naivní a neudržitelný z hlediska střízlivě uvažujícího racionalismu jakékoliv vědní disciplíny, ale není naivní z hlediska „životní filosofie" prostých, ale citově založených lidí, jakých je jistě více než rozumářských vědců. V tom byla a z části dosud je síla katolicismu, s kterou počítat musí i marxisté, jestliže nechtějí vést diskusi sice formálně zásadní, ale neúspěšnou. Podmínkou úspěchu katolicismu bylo, že nebyl jen rozumářskou filosofií; proto proti němu nelze stavět jen filosofii, poučky, vědu…