Sborník k nedožitému osmdesátému výročí narození prof. Milana Machovce
376 s. (1.vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2005, 2.vyd. tamtéž 2006) ISBN: 80-86903-19-2

Stále více jsem si tedy ověřoval, že to není jenom tak, osvobodit se od matky. Freud nebo Fromm tomu říkají incestní vazby, které jsou často prožívány vůči matce. Jsou tedy určité zkušenosti, kterým později porozumíme (a tak taky porozumíme sami sobě), které se odehrávaly dávno před naším narozením. A samozřejmě to má i mravní dosah.
Teď přejdu k rodovým záležitostem a k příbuzným. Dosud žijí příbuzní jak z otcovy, tak z matčiny strany. V mládí jsem je příliš nerozeznával… nanejvýš, která tetička dělala dobrou černou kávu se šlehačkou a která tetička byla lakomá. Příbuzní z matčiny strany byli všichni z Čech, dílem z Mělnicka, dílem z brdských lesů. Otcova rodina byla z moravské vysočiny, hlavně z Třebíčska. Já jsem samozřejmě rozdíly mezi nimi vnímal nejdříve jako rozdíly mezi otcem a matkou. Jako dítě jsem nedumal o příčinách, ale pamatoval jsem si je velice dobře.
Jako klukovi mi imponovali příbuzní z matčiny strany. Bydleli blíž, v Čechách (tenkrát se tolik necestovalo jako dnes), a většinou to byli vzdělanci. Tehdy jsem ještě neznal krásná slova, která nám zachoval Jan Werich, že knihy pro intelektuály má v knihovně dole, protože vzdělanec se rád ohne. Tak tedy mezi mými příbuznými ze strany matky bylo několik gymnazijních profesorů, jeden to dokonce dotáhl na ředitele slavného gymnázia v Klatovech. To gymnázium bylo slavné už od dob jezuitských, kdy tam vystudoval mladý Dobrovský, pak tam studovali lidé jako Thomayer, Vrchlický a podobně. Bratr matky mé matky tam byl ředitelem. Kdyby Rakousko nepadlo, tak by určitě šel do penze s titulem císařského rady. Jiný z těch příbuzných se mohl habilitovat, kdyby chtěl, ale on nechtěl. Taky tam bylo plno učitelek. Poučovali mě a doporučovali mi literaturu. Imponovali mi. Teprve později jsem si všiml, že všichni byli velmi vzdělaní, ale absolutně neschopní konfliktu. Byli zadobře s Rakouskem i první republikou, protektorátem, Benešovou republikou, komunistickou republikou a tak dál. Měli mě svým způsobem rádi, a když jsem začal mít konflikty, propadali naprosté hrůze. Byli tedy velmi vzdělaní, ale kouska statečnosti v nich nebylo.
Zato příbuzní z otcovy strany. Tam byl jenom jeden vzdělanec, ale to byl někdo. Prastrýc, který byl ve Vídni finančním radou a přišel po roce 1918 na posledních deset let služby do Prahy. To byla osobnost. Typ josefínského vzdělance, jakého jsem vypodobnil později v knize o Masarykovi. To nebyli prušáčtí byrokrati, kteří chtěli moc a vládnout. Ani to nebyli naši byrokrati, kteří otravují sami sebe a celé okolí svými razítky. To byli neuvěřitelní úředníci, kteří přesahovali úroveň univerzitních profesorů. Ve Vídni jsem jich později poznal více, ale první byl tenhleten prastrýc. Zbytek života pak trávil v Brně a já jsem za ním jezdíval.
Pak jsem poznal celou řadu příbuzných z otcovy strany, kteří si počínali asi jako bratr správce pivovaru Pepin ze slavného filmu Postřižiny. Neustále mluvili tak strašně nahlas, až drnčela okna. Moje máma říkala: „proboha, takovej kravál, taková nevychovanost…“ Až později jsem se dozvěděl, čeho jsem si jako dítě nepovšiml: pradědeček, dědeček, otec, strýcové… všichni měli se všemi režimy konflikty. Se starým Rakouskem i s první republikou. Dědeček se stal na úplně katolické Vysočině zakladatelem československé církve. Přitom tam žádní husité nikdy nebyli, prostě z trucu! Tátův bratr byl známý v celém okolí. Nemohl potkat člověka, aby mu nevynadal. Každému nadával, jen si z nich dělal blázny, že se vytahují, že jsou všichni chytří, nemohl pustit nikoho od sebe, aby ho neurazil. A když měl funus, tak tam bylo nabito. Všichni ho měli rádi.
Když jsem to teď po letech dával dohromady, tak jsem přišel na to, že jestli mám nějaké nadání, tak to mám po matce, od těch učených strýců, dědečků a pradědečků z matčiny strany, ale jestli je ve mně trochu morálky a statečnosti, tak to mám po těch rabiátech z otcovy strany. Takže jsem si říkal – já nemám vůbec žádnou zásluhu, jestli něco umím, to mám po matce. A jestli jsem měl prvek statečnosti a charakteru, tak to zase mám po otci. Taky se nemám čím chlubit. Čili platí to Pavlovo „milostí boží jsem, co jsem“. Anebo moderně řečeno: genetické dědictví se projevuje z matčiny a otcovy strany rozličně.