1. vyd. nakl. Orbis, Praha, 1990 – 231 s.
2. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2003 – 292 s., ISBN 80-7304-033-6

Co to tedy znamená? Že Ježíš - vedle onoho zmíněného „kouzla osobnosti", tj. jisté síly ducha a vůle a vedle oné jisté „krásy", která plyne z harmonie osobnosti - pokud jde o obsah svých vystoupení, strhl své žáky nikoliv kázáním o „království božím", nikoliv o budoucnosti. I to u něho hraje důležitou roli, ale podstata jeho osobitého zapůsobení je v tendenci právě opačné: on od tohoto obecně lidově prorockého stereotypu, od oné zájmy a pozornost nespokojených tradičně uchvacující, protože „slibující" orientace na budoucnost vede lidi k rozpoznání, že tato budoucnost je tvoje věc, teď a hned, věc každého takto „oslovovaného" lidského já. V tomto smyslu ji Ježíš snesl z oblaků nebeských a učinil ji věcí každodenní přítomnosti. Tím teprve dotvořil to, k čemu směřovala celá židovská starozákonní tradice, zvláště prorocká, ale vlastně už tradice onoho osobitého mojžíšského pojetí monoteismu jako záležitosti subjektivity: budoucnost není něco, co „přijde" - odněkud z cizoty, nezávisle na nás, jako přicházejí třeba atmosférické změny -, nýbrž budoucnost je naše věc, a to v každém okamžiku, je věcí nároku na přítomnost, je záležitostí lidské možnosti využít každičkého okamžiku co nejplněji, co nejnáročněji. Moderní terminologií bychom řekli, že z budoucnosti odcizené nám bytostně cizí, očekávané, jež snad „přijde", tedy budoucnosti pojaté jako část přírody, dělá Ježíš budoucnost žitou, budoucnost lidskou, prožitek současnosti, nárok na hluboký život z hlediska takto lidsky pojaté budoucnosti. Bylo by tedy také - kdybychom už onen dobový mytický háv zcela odložili - možno onu zmíněnou základní zvěst Ježíšovu (Mt 4, 17) přeložit či spíše již interpretovat (ten překlad textu dva tisíce let starého, který vůbec není interpretací, stává se ovšem nesmyslem) takto: „Žijte náročně -neboť dokonalá lidskost je možná!" Je „blízko", tj. můžeš ji uchopit, můžeš být mravně lepší, čistší, můžeš být více člověkem - a to svým vlastním přičiněním. Jinak řečeno: nikdo tě posléze nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle — řekli bychom dnes. I když „okolnosti" života k tomu svádějí, i když „poměry", „doba", tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádějí, koneckonců máš vždy možnost - a třeba i v okovech - neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se „povznést", „být jiný", „proměnit se vnitřně", usilovat o směřování k možnému „království božímu" - a tím k němu patřit. Není sporu, že tu Ježíš naráží na jeden z klíčových problémů opravdu lidského rázu našeho života, ba snad na vůbec nejzávažnější problém opravdovosti lidské existence.

(...)

Příčina jeho odlišného zapůsobení je vysvětlitelná toliko tak, že Ježíš nebyl především zvěstovatelem „království božího" ve smyslu ohlašování „budoucího věku"; to dělali všichni před ním a vedle něho. Ježíš však byl strhujícím zvěstovatelem okamžitého nároku na člověka z hlediska tohoto „budoucího věku", což je celým dosahem něco značně jiného. Podstata a smysl celé jeho zvěsti nezní „přijde království nebeské", nýbrž „změňte se vnitřně, neboť blízko je království nebeské!" (Mt 4, 17). Nebo v rozvinutější - a i tak zajisté jen zkratkové podobě: „Čas se již tak 'naplnil, království Boží je na dosah, změňte se vnitřně, věřte této radostné zvěsti! " (Mk 1, 15). Touto myšlenkou začínají ne náhodou Matouš i Marek líčení Ježíšovy veřejné činnosti: to u nich není věta jen jako jedna z jiných, nýbrž - a to nepochybně chtěli oba evangelisté vyjádřit tím, že postavili tato slova do čela líčení veřejné činnosti (moderní spisovatel by použil formy mota) — je to smysl Ježíšovy zvěsti, celé jeho zvěsti, společný jmenovatel každého příběhu, podobenství, morálního rozkladu atd.

Každý, kdo pozorně studuje novozákonní texty, shledá však přinejmenším, že mezi tím, co Ježíš a jeho nejbližší očekávali, a co pak nadešlo, je jistý zející rozpor. Očekávali království boží - přišla církev. A i když použijeme nejmírnějších měřítek, i když neupřeme, že aspoň část křesťanstva — a nejen světoznámí lidé jako sv. Augustin, František, Jan Hus, Jan XXIII., ale i nepřehledná řada těch, jejichž jména se nezachovala, ale kteří snad svůj život nežili o nic méně poctivě - se vždy snažila, aby se Ježíšova církev královstvím božím stala, přece ona disproporce mezi ideálem, který kdysi uvedl celou věc do pohybu, a mezi výsledky, je - mírně řečeno - otřesná. Je však přece zase otázka, zda toto se má vytknout samému Ježíšovi, případně dokonce suverénně prohlásit, že to byl člověk nemalých iluzí a že vývoj mu prostě nedal za pravdu. Je velmi sporné, zda toto má být konstatováno jako jakýsi „nedostatek" jeho myšlení a ideálů, síly a vlivu jeho osobnosti.

(...)

Ale je dějinnou skutečností, že odkaz díla a ducha velkých čistých osobností se téměř nikdy, ať se o to jejich nepřátelé a hlavně jejich stoupenci a ctitelé snaží sebevíc, nepodaří úplně zlikvidovat. Sen těch, kteří proti absolutní převaze despocie a zla na jedné, zlomené pasivity a zoufalé rezignace na druhé straně vydrželi, sen o spravedlivější a čistší lidské společnosti, odolává proti nejrozmanitějším zvratům, kterými pak dílčí myšlenky takové osobnosti procházejí. Může se podařit její odkaz znetvořit, to nejlepší v něm zakrýt či odsunout jakoby do pozadí. Ti však, kteří budou zítra hledat dál, obvykle dovedou za nánosem špíny a zmrtvělými konturami zřít život - prostě z toho důvodu, že pro to mají sami smysl. Tak i v křesťanství zdogmatizovaný obraz Krista nikdy nezatlačil úplně obraz Ježíše Nazaretského. Tento obraz ovšem začasté jakoby v dějinách křesťanství přecházel spíše do podzemí, do utrpení různých světců a kacířů, udržujících - nejednou s vypětím veškerých sil a na samém pomezí lidských možností - smysl díla mistrova proti autoritativním strážcům tohoto díla.

Domníváme se, že jsme podali obraz, který plně odpovídá kritickému studiu jak pramenů, tak i Ježíšovy doby a prostředí vůbec, který přitom nic nezamlčuje a neskrývá. Současně se domníváme, že právě tento obraz, k němuž jsme dospěli, nepracující ani sebemíň s hypotézou „nadpřirozena" a zázračna, jak se v daném případě běžně dělávalo a dělává, zároveň Ježíšovu věc nijak nesnižuje, nebagatelizuje její základy ani dílčí projevy, jak bylo v jiných zase pokusech rovněž časté. Naopak, může ukázat dalekosáhlý lidský význam Ježíšovy věci. Je zde zároveň vysvětleno, proč Ježíšova věc mohla hluboce zasáhnout do světových dějin. Proč o ni bylo svedeno tolik zápasů. Proč i dnes - domníváme se - blízkost či vzdálenost jejího pochopení či nepochopení není dána konfesijně, ale hranice mezi obojím probíhá křížem krážem mezi všemi konfesemi, mezi lidmi nejrůznějšího světového názoru. O světový názor - jak jsme viděli na každičké stránce této knihy - zde totiž vůbec nešlo. Šlo však o závažné problémy člověka samého, jeho perspektiv i okamžiku, náročnosti i poshovění, lásky i bolesti...