1. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2000 – 128 s., ISBN 80-85770-91-1

Všechny ide. jazyky tedy dodnes dochovaly větší či menší stopy a široký rozrod odvozenin ide. kmenu bher- (ve významu beru s sebou, nosím), sloveso tedy existovalo a bylo hojně užíváno už v pravlasti. A přitom ještě v klasických fázích vrcholu života v nových vlastech nedovedli (např. staří Řekové, Římané aj.) od tohoto slovesa vytvořit perfektum (ani aktivní, ani pasivní) - z toho opět plyne, že to nebylo možné ani už v pravlasti - to je jediný případ toho druhu. Šlo tedy o činnost velice závažnou a běžnou, kterou však nešlo jednorázově ukončit. Pokud jde o minulost, šlo tak vždy o činnost dlouhodobou, protáhlou, opakovanou, vůči níž však ani přítomnost nemohla udělat tečku, nýbrž ji přejímala dále směrem do budoucna. Z toho je možný a nutný jediný závěr: naši ide. předkové nebyli usedlí, nýbrž byli nomádi. V tomto smyslu vlastně žádnou pravlast neměli, nýbrž oni někde v těch ohromných prostorách mezi Volhou a Bajkalem kočovali. Kdykoliv si vypásli blízké lučiny a pohubili, co se dalo ulovit, stěhovali se rychle dále směrem, který byl právě relativně volný (neobsazený jiným kmenem tehdy ještě téměř stejného jazyka). Vše to málo, co měli, neustále nosili s sebou.

(...)

Tím se vysvětluje i další záhada, totiž že v pravlasti nenacházíme ani studně, ani šperky, hradby (co a proč by nomádi ohrazovali?). Princip pohybu si ostatně ide. národy přinesly i do nových vlastí (pokud ty samy nebyly příliš a dostatečně rozlehlé - jako u Indů a Slovanů). Řekové okamžitě začali jezdit za obchodem po celém Středomoří, Římané okamžitě začali tvořit říši, jež dosud neměla obdoby a latinský živel je dodnes vlivný v Americe i Africe. Ale nejvíce se princip stálého pohybu prosadil u Germánů, snad proto, že jejich "nová vlast" (Skandinávie) byla tak nehostinná.

Je pozoruhodné, že doslova ve všech ide. jazycích - v pravlasti i v „nových vlastech" a dodnes - existuje nápadná podobnost tří významných sloves naprosto odlišného významu, a to slov jísti, jíti a býti (jím, jdu, jsem; jí, jde, je atd.). Jde o náhodu? Či snad původně ta slovesa tak docela odlišná nebyla? Resp. mají - snad v minulosti nám již zcela nedostupné nějakého společného prapředka?

(...)

Shody jdou někdy až do komična, tak např. lat. iens (jdoucí) a ens (jsoucí), v němčině se úplně stejně vyslovuje ist (je) a isst (jí). Je možné, že v celé ide. oblasti i pravěku jde jenom o shodu náhodnou, ale je přece pravděpodobnější, že tu působila reflexe pro to trojjediné, čím mohl (a může dodnes) žít člověk na nejprimitivnějším stupni svého vývoje. Neboť on hne kostrou (jde) jen za tím, aby ukojil svůj základní interes (jíst), v tom tkví celá jeho existence (jen tím „je"). „Jsem na světě proto, abych jedl rýži“, říká staré čínské úsloví. A i proti již vyspělé antické filosofii Platonově a Aristotelově pozvedali svůj hlas různí pseudofilosofové typu hedoniků a Epikura, kteří tvrdili, že hlavním smyslem filosofie, resp. jedinou pravou „moudrostí" je ukájet své rozkoše. Tehdy to nemohlo být pro přežití lidstva bezprostředně nebezpečné, ale jestliže i ve věku rozpoutaných ohromných technických sil toto konzumentské pojetí života převládá u zdrcující většiny individuí, stává se podkladem sebevraždy lidstva.

Když na cestě z pravlasti kamkoliv jinam Indoevropané vraždili jiné kmeny, nedělali to z nějaké zloby či rasismu, ale prostě proto, že jinak neuměli. Když šli později počátkem novověku různými směry za oceán - ačkoliv se už tehdy hlásili k náboženství "lásky k bližnímu" - vůči tamnějším domorodcům to přesně zopakovali. Mj. ve jménu tohoto náboženství lásky. Neboť namluvit, resp. tabuizovat si dovedli cokoliv. Právě "chytří" to dovedou mistrovsky. Zajisté i ide. měli jakési svědomí, tj. schopnost rozeznávat a hodnotit věci i činnosti jakožto dobré či zlé. Jenomže oni si svou chytrostí vždy dovedli pevně zdůvodnit, že dobré je právě to, co je v jejich vlastním zájmu individuálním, případně jejich národa, jejich státu, jejich církve, jejich strany apod. Celou zátopou oddanosti, lásky, věrnosti apod. byly podmaňovány kontinenty, jež se ide. dobyvatelům bez jejich "lásky" jevily pouští. Ale ony pouští nebyly. A tak ide. opět šli, plni odhodlání, nadšení a krutosti. Když teď píší jakýkoliv dějepis - ať politický či církevní či kulturní, je to vždy především dějepis plný úspěchů. Ovšem: neboť ti povraždění nebo zahnaní do rezervací k dožití už žádný dějepis nepíší. Lze jim zajisté leccos připsat k pozitivům: tak např. až dosud vykazují ide. národy více géniů (percentuálně hned po Židech) než jiné národy: Jsou tu úžasné postavy od Aristotela k Voltairovi, od Shakespeara až ke Goethovi, od Michelangela k Beethovenovi, Dostojevskému atd. Ale co je to platné, když na jednoho génia přijde víc než milion lidí, kteří své "chytrosti" a vynálezů géniů používají jen k čachrářství, okamžitému povrchnímu prospěchu a lenošnému pohodlí. Ostatně i pro zmíněné a jiné indoevropské geniální a fenomenální jedince je příznačné, že téměř nikdo z nich nevidí za obzor víc než jedné generace. Jako celek jsou ide. národy také představiteli a mistry otrokářství, genocidy, holocaustu a gulagu. Většina lidí evropsko-americké civilizace by asi dosud označila za ideál lidskosti Mistra z Galileje - ale ten právě řekl "podle jejich ovoce poznáte je" - a celá dvoutisíciletá praxe svědčí o něčem jiném, než si jeho stoupenci o sobě namlouvají. Ve skutečnosti spíše než on, je archetypem indoevropského člověka řecký Apollon, na jedné straně "vládce Múz" (tj. veškeré dovednosti umělecké, vědecké i technické), ale současně jej antické sochy ukazují jako muže sice souladných tvarů, ale bez jakéhokoliv citu v tváři. A mythy líčí především jeho krutost (sadistické usmrcení Marsyovo, potrestání Nioby aj.); také jeho vrcholné znázornění novověku - Berniniho "Apollon pronásledující Dafné", měnící se ve vavřín (řec. dafné = vavřín) ve Villa Borghese v Římě, ztvárňuje jej jako muže bezcitně krutého. Nejprve pán dovednosti a techniky ujařmil ženy (myto-logicky mj. i pokoření Delf a jejich kněžek), pak se vrhl i na vavříny... Když poničil přírodu téměř celé planety, začíná dnes vstupovat do vesmíru, ale jeho morální profil se od pravěku nezměnil ani dost málo. Jediná větev ide. národů, která nepodlehla této apollonské dvojznačnosti, jsou Indové.