1. vyd. nakl. Svobodné slovo, Praha, 1964 – 252 s.
2. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2004 – 256 s., ISBN 80-7304-045-X

Sám časový odstup, ale především nutné soustředění dalších generací na vlastní úkoly dovede proměnit i nejdramatičtější zápasy lidského ducha minulosti v trapná schémata, nikomu nic neřešící, nikoho nijak neobohacující, ať už se kryjí „všeobecnou vzdělaností" nebo „kulturní úrovní", případně „výchovným posláním" či jakýmkoli jiným nimbem a cílem. Takový cíl nemůže ve své vznešené samozřejmosti najít soupeře, ale nemůže ani oživit to, co už je vlastně mrtvé, zbytečné, postradatelné.

(...)

Minulost... K čemu minulost? Pokud něco „minulo", tedy to už není. Jaký smysl má oním „nejsoucím" se zabývat? Provozovat dějepis? Dosavadní odpovědi na tyto otázky se — jak známo - pohybovaly od konstatování oprávněnosti pouhé zvědavosti a zábavychtivosti přes „historii učitelku života" až po „zjišťování historické zákonitosti", jež již zase může být velmi nezábavné. V epoše tak vyspělé se ostatně lidé již mohou bavit jinak ... Budiž však: je-li opravdu v „toku dění" určitá zákonitost (i když třeba nejen ona), pak bylo nutno zabývat se dějinami už proto, aby byla stanovena, aby pak každá současnost nalezla „své místo" v onom toku dění, tj. aby vůbec porozuměla sobě samé, aby se lidé nepohybovali ve vlastní době chaoticky, resp. aby se pohybovali poněkud méně chaoticky...

(...)

Protože v lidských situacích i myšlenkových sporech vědy a kultury jsou na všech stupních jejich rozvoje určité obdoby, analogie. Koneckonců je jen jedna příroda, jedna země, jeden dějepis, jeden proces „vystupování člověka z říše přírody", proto i jeden člověk. Přes nejrozmanitější rozdíly" generací, rozdíly vědomostí i morálky, v minulosti pak zejména antagonismy třídní, existuje tu - „skryta" dočasnými antagonismy - už od pradávna i určitá jednota lidstva, jeden jediný proces emancipace člověka, hledání a nalézání „lidského". Vědou se člověk emancipuje od bezmocné závislosti na slepých přírodních zákonitostech, vědeckou politikou od závislosti na vlastních společenských přechodných útvarech, humanismem od iluzí o božstvu a posmrtném životě, morálkou od živelně egoistického postoje izolovaného individua, které je jen živou věcí, ne součástí kolektivu a „dějin člověka". Dějinným vědomím se člověk emancipuje od bezvýchodného „ztracení člověka" v pouhé přítomnosti. Proto i nejskvělejší a nejhlouběji podložené zápasy nejvyspělejších lidí minulosti, představující to nejživější z jejich lidské činnosti, stávají se více než cokoliv jiného - právě složitostí a hloubkou vznětů a situací, z nichž se zrodily - zdrojem ne nějakého pouze moralistního „poučení" z dějin, ale podkladem bytostné komunikace nitra s nitrem, hloubky s hloubkou, dneška a včerejška jako dvou živých projevů emancipace člověka.

(...)

Takto se ne „poučit", ale „žít s Dobrovským" jako s jedním z nejvyzrálejších činných lidí naší národní minulosti, jehož činnost nadto plynula — jak jsme vylíčili — z historických i morálních zdrojů velmi hlubokých a složitých — patří k největším hodnotám, které nabízí dnešku naše národní minulost. Vedle života Husova a Havlíčkova tu není podobné osobnosti, s níž žít je významné i pro hlubokou orientaci v dnešku. Dílo, které vytvořil tento génius rozumu, ale i mravní čistoty, může „žít s dneškem". Jeho zápasy - o vnitřní svobodu a neodvislost vědy, o pravdu ve službách štěstí lidstva, proti legendám a mýtům náboženským i „národním", jeho neúplatnost, jeho pojetí supremátu vědy a pravdy v hierarchii hodnot, to jsou i naše problémy, ale i naše úkoly v naší „přítomnosti". V celé knize jsme se proto pokoušeli ukázat - jistě nikoliv způsobem vyčerpávajícím - co znamená otázka: Dobrovský a my. Neboť jestliže platí a může být kladena otázka „my a dějiny", je plně legitimní i otázka „dějinný člověk a my". Zážitek velikého člověka v dějinách, bojujícího o jednotu poznání, štěstí lidstva a mravní čistoty, je cestou k podobné jednotě v současnosti a budoucnosti.