Rozpravy ČSAV, Praha, 1962 – 122 s.

S komunistickým ateismem Hromádka nesouhlasí otevřeně, ale — a v tom už jde zase dále než Barth — jako společenský jev jej pojímá a promýšlí závažněji, hlouběji, detailněji. Tradiční církevnický bůh je proti ateismu, Kutterův a Ragazův prapodivný bůh byl v ateismu, Barthův jinosvětský bůh je povýšen vysoko nad ateismem, Hromádkův bůh je především pro lidi, v tom i pro ateisty. „Pro" nejen v tom smyslu, že jim má být hlásán, ale především ve smyslu upřímných sympatií i pro jejich snahy. To je smysl Hromádkovy důležité myšlenky o evangeliu „pro ateisty".
Proto — pokud jde o poměr křesťanů a ateistů v dnešním světě — Hromádka neúnavně volá znovu a znovu, že křesťanská fronta není fronta proti ateistům, tj. že ateismus není tím hlavním, s čím mají křesťané bojovat. „Odpůrcem" víry není nevíra (to je obdobné jako u Bartha), ale víra falešná, hétérodoxie, zajetí božského principu nějakým principem světským, sobeckým, např. zájmy vykořisťovatelů a čímkoliv, co lidi dělí.