1. vyd. nakl. Orbis, Praha, 1967 – 215 s.
2. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2012 – 176 s., ISBN 978-80-87481-38-7

... Tím jsme u poslední otázky: Augustinismus a my, Augustin a "naše doba". Domníváme se, že z celé naší knihy plyne dostatečně, že problém obsahu dějinné role augustinismu je více než relevantní a aktuální i pro sekularizovaného, nenáboženského člověka XX. století. Křesťan snad ještě může posilovat četbou jeho spisů svou zbožnost, své city pokory a naděje, svou oddanost bohu... Ale jen na to je Augustina skoro škoda... Modlitebních knih a podkladů pro zbožné rozjímání je víc než dost i jinde ... A tím zbožné duše ony démony moderního pelagianismu nezaženou... teologům bude jistě Augustin v příštích desetiletích – ukázali jsme podrobně důvody – vítaným pomocníkem a inspirátorem v jejich „ekumenickém“ úsilí: katolíci se na něm budou učit „rozevřenosti systému“, evangelíci smyslu pro universalismus a jednotu, pravoslavní základů západního myšlení...Ale nám půjde nyní o to, do jaké míry a v jakém smyslu je augustinismus aktuální i pro moderního ateistu, zvláště marxistu... Ateista si může adaptovat Augustinovo dílo jen v té míře, jak je sám schopen více či méně hluboce rozumět „věci člověka“, tj. v jaké míře je sám svoboden nejen od „boha“ a jiných náboženských představ, ale i od nevědomosti, povrchnosti, dogmatismu, negativismu; naopak v jaké míře je „nesvoboden“ od vědomosti, mravní odpovědnosti a filosofického myšlení.

(...)

1) předně je tu jistá analogie již samých epoch a jí daná „aktuálnost“ Augustinova myšlení, mnohé závažné i dílčí obdoby: tehdy hroutící se antika, dnes hroutící se svět XX. století – svět sebeklamů, měšťáctví, individualismu, západnické výlučnosti, kolonialismu, ale i příliš prostě a lacině pojímané revolučnosti. Tehdy pád vědomí římské dějinné moci a státu, dnes ohrožení „dějinného vědomí“ a krize státní myšlenky vůbec. Tehdy počátky křesťanství, dnes socialismu. Tehdy nebezpečí řecké „odlidštěné“ teologie, dnes nebezpečí zvěcnění člověka, rozmach jednostranné specializace, pouhého vědění o věcech a užívání věcí. Tehdy vstup nových národů do dějin – dnes rovněž. Tehdy pád raně křesťanských iluzí o „království božím“ a druhém příchodu Kristově, naopak rozmach církevní instituce i s jejími autoritářskými rysy, dnes pád raně socialistických iluzí, rozmach současných institucí a nebezpečí jednostranné institucionalizace a fetišizace systému, vnějškové organizace, manipulování lidmi. Již proto Augustinovo dílo, představující tehdy určité řešení, určitou složitost, syntézu, něco nikoliv jednostranného, představující dialektickou analýzu tehdejší doby, musí být aktuální: je aktuální svým dynamismem, antropocentrismem, dialogickým rázem, odvahou nechat padnout, co musilo padnout, nechat žít všemu životaschopnému, odvahou žít s institucí a přece se nedat na pospas institucionaslimu, žít idejemi a hodnotami a přece se nedat strhnout výlučností intelektualismu, odvahou žít nenkonformně a přec společensky odpovědně. Modelrní doba má ovšem - pokud jde o každý z uvedených aspektů – sobě bližší a srozumitelnější učitele (tak například bližší návody antropologické orientace a umění žít v dialogu) – než je Augustin. Ale co je nám blíže, co je dále v čase, není již proto samo sebou něčím hlubším, není již proto výše v hodnotách. Augustionova „Vyznání“ mohou být chápána jako modelrní kniha ne proto, že ji moderní ateista může číst „dešifrovaně“, odmytologizovaně (to lze udělat s každou náboženskou knihou), ale proto, že ta jeho „vyznání“ jsou hluboká, že moderní člověk má sám vnitřní potřebu podobně se „vyznat“, i když obvykle i jisté důvody navenek o tomto svém niterném požadavku pomlčet.

(...)

2) Za druhé je augustinismus aktuální jako ideový podklad pro náročný dialog Západ – Východ, Evropa – Asie. Nejeví se ovšem nutný v té naléhavosti a zřejmosti, jako např. vědět o míře vyzbrojení či industrializace té které země, o zahraniční a vnitřní politice toho kterého státu atd. Pokud se však diskuse zemí a kontinentů chce omezit jen na tyto stránky, ja sama diskuse vlastně k ničenu, neboť v těchto otázkách si každý sám předem může spočítat možné výsledky diskuse. Pak by ovšem zničující válka mohla být naplánována hned za ten okamžik, kdy se tomu či onomu státu podaří objevit další, kvalitativně ještě silnější zbraň nad dnešními zbraněmi. Má-li však jít o opravdový dialog, nejen o neustálé monologické opakování vlastního stanoviska, jde-li nám opravdu o sjednocení lidstva, nelze pominout ideové a kulturní tradice, musí se jít k staletím, ano k tisíciletím. Augustin – jak jsme ukázali – je jako málokdo jiný spjat se svérázem Západu, s osobitostí jeho dosavadních dějin, s jeho velikostí i hrůzami, s jeho lidskostí i nelidskostí, ale v každém případě pozoruhodností. Dynamiku dějin Západu nelze vysvětlit bez něho – ať už té dynamice máme pak postoj jakýkoliv, ať už ji chceme uchovat v nových epochách lidských dějin nebo korigovat. Nestarat se o hluboké vysvětlení specifičnosti tradic jednotlivých kontinentů znamená kapitulovat předem.

(...)

Více se k jádru onoho „smyslu“ augustinismu dostaneme, vyzvedneme-li ono jeho antropologické a dialogické pojetí „zvěsti Ježíšovy“; v nejužším, nejhlubším a nejosobnějším smyslu pak augustinismus záleží v úsilí o vystižení dialektiky velikosti a omezenosti člověka, mezi svobodou individua a nadindividuálními momenty ji určujícími („doctor gratiae“). Pak je ovšem augustinismus to, co hledá nejen dobově nejúčinnější formy „ježíšské zvěsti“ (spojení perspektivy eschatologického očekávání s náročností okamžiku), ale zejména co hledá dobově adresné a lidské srdce oslovují návody zmíněné „dialektiky člověka“ v jeho velikosti a malosti.

(...)

Jinými slovy: jestliže byl v tolika náboženských dogmatech již odhalen antropologický smysl (zvlášť jasné je to v zmíněném ježíšském eschatologickém očekávání „království božího“ na zemi), netkví snad jistý racionální obsah i v onom „nejnehumánnějším“ a nejabsurdnějším ze všech dogmat – jak to viděli osvícenci -, v augistinském „dědičném hříchu“, lidské „neschopnosti nehřešit“, případně „milosti“ odjinud než z vlastní aktivity? Jinak řečeno: Není ono domnění, běžně považované a „marxistické“, že „zlo“ je pouze plodem podmínek, okolností atd., značným a škodlivým zjednodušením, vedoucím k mravním alibismu, k likvidaci osobní odpovědnosti za zlo, naopak k vysvětlitelnosti a omluvitelnosti čehokoliv? Vysvětlím-li si, že jednám tak či onak vlivem „okolností“, jednám již proto mravně, jednám již proto v plném smyslu slova lidsky? Není „vina“ individua již také jinde a snad hlouběji, než v společenských podmínkách? Domníváme se, že jistá „vina“ tj. augustinská „neschopnost nehřešit“, nemožnost nedopouštět se chyb, tkví již v samém principu individuality, je nutným rubem individuality a nutně individuálního způsobu poznávání pravdy, tedy něčeho lidi nutně svým způsobem i oddělujícího, proto je vedoucího i k chybám. Platí pak i to nejabsurdněji augustinské, že lidský jedinec je sám o sobě nutně poplaten chybám, naopak sám o sobě je neschopen přilnout k hodnotám dobra. A mravní výchova by měla lidi učit ne se odvolávat na „podmínky“, ale mj. probouzet i smysl pro tuto slabost lidského individua, přesto však – a právě proto – o pro nutnost iniciativně se angažovat. Pojmeme-li věc takto, může být i pro sekularizovaného člověka XX. století – ateistu, marxistu – Augustinovo dílo a životní zápasy živým zrcadlem nejpalčivější osobní lidské problematiky, ano otázkou, jejíž řešení patří k prazákladním úkolům lidského rodu, má-li dále žít a dále nést své poslání dějinami a vesmírem...