1. vyd. nakl. Akropolis, Praha, 2001 – 104 s., ISBN 80-7304-000-X


Kult antických postav - včetně bohů a bohyň - byl znovu velice rozšířen až v dobách renesance, zvláště italské. Je však pozoruhodné, že největší renesanční umělci jako by se postavě Achilleově spíše vyhýbali - snad pro téměř nemožnost propojit maximální hrdinství s jistými přímo dětinnými prvky Achilleovy osobnosti. Srovnatelný by tu zajisté nejspíše byl Michelangelův David ve Florencii, hrdina sice rovněž velmi mladý, nicméně bez jakékoliv „dětinnosti", ba již naznačující budoucího nejslavnějšího krále Israele. Rovněž i nejslavnější postavy vojenství (zejména Caesar a Napoleon) - byť osobně jim nikdy nikdo neupíral maximální hrdinství - byly přece spíše také politiky chladně kalkulujícího rozumu.
Tak zůstal Achilleus sám a s nikým nesrovnatelný, a to nejen v řeckém, ale vůbec v indoevropském povědomí už tří tisíciletí... Obraz, který reprodukujeme v této knize, pochází sice od malíře druhého řádu, téměř neznámého, ale dobře vystihuje nesmírnou sílu hrdinovy postavy s profilem jinošským, ba téměř dívčím (...). Podobně bývá zpodobován Jan mezi apoštoly. A snad právě k tomu, že přes všechny krvavé činy, líčené Homérem, zůstal Achilleus obdivován a milován, klíč najdeme u toho, kdo miloval děti, dával je za vzor, ba řekl: „Pokud nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského... "Vždyť naše celá civilizace je zajisté spíše civilizací všelijakých tak či onak zpupných Agamemnonů a v nejlepším případě Hektorů, bojujících čestně za věc vposledu špatnou, ale Achilleus žije jen jako záležitost našich snů, tedy onou „řečí, která jako jediná neumí lhát" (Erich Fromm).
Krásná literatura a filosofie totiž celkově nedopadly -pokud jde o zvládnutí jedinečnosti Achilleovy - lépe než výtvarné umění. O novodobé zvládnutí postavy se pokoušeli Voltaire, Goethe, Wagner i Thomas Mann - ale vesměs toho zanechali (Wagner sice o svém Siegfriedovi použil i slova „kindischer Held" a takovým povahovým rysům věnoval několik málo scén, ale v celkově monumentálně ztvárněném tragickém osudu a konci Siegfrieda i zasvěcenému znalci tyto „dětinné" rysy zcela ustupují). Tak dosud poslední, kdo Achillea zvládl v čistotě jeho srdce, zůstává vrcholný dramatik antiky Euripides (především ve své Ifigenii v Aulidě, ale různými náznaky i jinde). Proto - jako jsme myšlenkou Euripidovou tento skromný hold Achilleovi započali, podobně jej chceme jeho slovy i zakončit:
„Je Achilleus větší než sám Héraklés, nestal se bohem, v smrti sdílel úděl náš."