„V životě jednotlivce i celých národů mohou vždy vznikat a hluboce utkvít chyby, ale jsou-li odhalovány a napravovány, může takový život být smysluplný…“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„Potřebuji dialog stejně jako vzduch, práci, lásku, přítele. A jen dialog mi dá opravdového druha, přítele, člověka ne „vedle mne“, ale „se mnou“.
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„Nemohu-li svou smrt odstranit, mohu ji nicméně „zahrnout do života“, modifikovat své životní ideály tak, aby je smrt „nezmařila“, ale dovršila. Mohu se ptát, co znamená „svět beze mne“, svět s mým odchodem, mohu to ve svém aktivním poměru k světu předpokládat.“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„…nikdo tě nenutí žít nízce, žít podle, zbaběle, egoisticky, zvěcněle...I když okolnosti života k tomu svádějí, i když poměry, doba, tvá osobní slabost či rozumářská vypočítavost k tomu svádí, máš vždy možnost - a třeba i v okovech - neredukovat své vědomí a své chování na svou bídu, máš možnost se povznést, být jiný, proměnit se vnitřně...“
(M. Machovec, Ježíš pro Moderního člověka)
„Zážitek velikého člověka v dějinách, bojujícího o jednotu poznání, štěstí lidstva a mravní čistoty, je cestou k podobné jednotě v současnosti a budoucnosti.“
(M. Machovec, Josef Dobrovský)
“Neboť lidský život je už takový, že ‚neprobudím člověka‘, nezískám ani samu možnost ‚najít člověka‘, pokud pro své přesvědčení, pro ‚svou věc‘ a pro ‚toho druhého‘ neriskuji.“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„Byl-li jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Jsem-li ‚dítětem času‘, jsem i čímsi ‚nadčasovým‘, neboť čas sám je věčný. Moje smrt, mé ‚nebytí‘ je pak - z vesmírných hledisek - jen epizodou jakéhosi úžasného reálného procesu, v němž o ‚něco jde‘... Jdu-li na smrt ‚cestou všech lidí‘, patřím i v tom smyslu k procesům života. V mé smrti zmizí mé jméno, zmizí vědomí mého já, má osobní láska a bolest, bída a hanba; nezmizí však sama schopnost reality mít jméno, být ‚já‘, milovat a trpět. Byl jsem - tedy jsem. Jsem-li v čase - jsem ve věčnosti.“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„Je nutno klást si cíle vysoké, závratné a přitom si uchovat pokoru dětí božích.“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
„Ostatně je běžný omyl moderních lidí, převážně již tak či onak lidskosti odcizených, zvěcnělých, ztracených ve fetišizovaných věcech, návycích, stereotypech a institucionálních vztazích industriální proorganizované společnosti, že nemají potuchy o tom, co může znamenat duchovní a mravní síla skutečně vyzrálé osobnosti - vždyť většina dnešních lidí se za celý život s žádnou takovou ani vůbec nesetká.“
(M. Machovec, Ježíš pro Moderního člověka)
„Působit na lidi může zase jen člověk, celková síla jeho ducha a jednání ... pokud lidé u onoho strhujícího jedince zažívají jistou jedinečnou harmonii myšlenky a osobnosti...“
(M. Machovec, Ježíš pro Moderního člověka)
„Jen tam, kde se rozumem nadaná bytost setkává s nějakým přírodním či historickým procesem, v němž se ukazují rozcestí, eventuality, kde rozum může (a někdy musí) volit, je možno mluvit o smyslu… Ve věcech smysl není - až člověk vnáší svou dovedností do světa smysl - anebo ovšem i nesmyslnost.“
(M. Machovec, Smysl lidské existence)
“…opravdovosti lidské existence není možné dosáhnout jinak než maximálně hluboce prožívanou přítomností. Lidskost je buď lidsky plně prožívaný okamžik - anebo není lidskostí vůbec...“
(M. Machovec, Ježíš pro Moderního člověka)